Jak asi vypadal život na kávové farmě v 19. století? Byl jistojistě jiný než ten dnešní. Pojďme se společně podívat na to, jak vypadal život na haciendách a k čemu farmáři používali farmářské žetony.

Historie systému haciend

“Haciendas” byly velké zemědělské pozemky s kořeny až v době kolonialismu, které existovali minimálně do poloviny 20. století. Systém obvykle produkoval tržní plodiny vhodné k exportu, které často vyměňoval za zahraniční zboží.

Existují oprávněné kritiky tohoto systému, pramenící především z jeho vztahu s kolonialismem. Různé formy nátlaku, jako zákon o tuláctví, měly motivovat k práci na haciendě. Zároveň narušoval již vzniklé komunity a nutil k trvalému přesídlení.

I když každá hacienda fungovala trochu jinak, mnoho z nich zaměstnávalo velké množství lidí. Žili na pozemcích, často se svou rodinou, mnohdy i po celé generace. Ekonomická integrace byla v té době omezená a doprava nebyla dostupná, haciendy proto musely být soběstačné. Haciendy svým pracovníkům přinášely vše, co by člověk mohl potřebovat. Pro pracovníky tedy nebyl důvod nikam odcházet. Existovali vlastně jako samostatné civilizace.

• Mohlo by vás zajímat: Anatomie kávových nápojů na bázi espressa: co je co?

Aby zde existoval nějaký ekonomický systém, majitel každé haciendy vytvářel speciální farmářské žetony. Žetony orazil značkami a následně je používal k vyplácení pracovníků.

Co jsou to farmářské žetony?

Farmářské žetony, “fichas de finca”, byly velmi rozšířené na haciendách pěstujících kávu v Latinské Americe. Používaly se v rané postkoloniální éře jako způsob vyplácení práce.

Ale proč se používaly zrovna v souvislosti s kávou? Představovaly způsob jak zvýšit příjmy a udržet pracovníky “připoutané” k jednomu místu? Nebo šlo o užitečný systém, jak vydělat něco, s čím mohli pracovníci dále obchodovat?

Mauricio Salaverria je producent kávy v Salvadoru, který vlastní velkou sbírku farmářských žetonů. „Tehdy bylo mezi farmáři plno hodných lidí, kteří se ke svým pracovníkům chovali velmi dobře. I když někteří zneužívali své postavení, stejně jako v jiných odvětvích,“ říká.

Papírově existuje jasná ekonomická výhoda v tom, když lidem za zboží a služby platíte měnou, kterou vyrábíte a znáte. Existuje zde také protipól, že na farmách pravděpodobně nebyla jiná alternativa.

Proč se nepoužívaly „skutečné“ peníze?

Tento systém byl opodstatněn faktem, že národní měna byla velmi vzácná. V mnoha nových zemích, kde se používaly farmářské žetony, vlády teprve začínaly vytvářet své měnové systémy a centrální banky.

„V tomto období se používaly farmářské žetony, protože neexistovaly žádné drobné,“ vysvětluje Mauricio. I když byla k dispozici měna, byla často ve velkých nominálních hodnotách. Ty nebyly použitelné ke každodennímu vyplácení mzdy po práci.

K čemu sloužily farmářské žetony?

Mauricio říká, že ve Střední Americe se žetony používaly přímo v haciendě nebo třeba místním obchodě.

„Normálně to fungovalo tak, že jste byli placeni v místních žetonech a ty jste potom utratily v místním obchodě,“ vysvětluje.

Mimo žetonů se například v Brazílii k platbě pracovníkům používala sůl. Po zrušení otroctví nebylo již možné neplatit lidem za práci, ale měna byla často nedosažitelná. Proto se pro platbu na farmách používaly pytlíky se solí.

I když v dnešní době by to nejspíš již nebylo použitelné a přijatelné, v 19. století byla situace jiná. Na farmě, kde pracovníci pracovali, také žili, a tato velká farma jim zabezpečovala vše co potřebovali. Navíc nebylo nikde jiné blízké místo, kde by mohli utratit jinou měnu, i pokud by ji měli.

V některých případech měly haciendy přímo dohody s obchodníky, kteří přijímali placení v žetonech farmy. Bylo to založeno na důvěře a ochotě majitele farmy vykoupit tyto žetony zpět nebo si za ně smět koupit nějaké zboží farmy.

Jak se stanovovala hodnota farmářských žetonů?

Pokud měna nemá svoji vlastní hodnotu, to znamená, že sama o sobě neslouží účelu, musí být její hodnota stanovena nějakým jiným způsobem. Dnes mnoho národních měn umožňuje aby jejich hodnota “nebyla přesně stanovena” nebo byla ovlivněna poptávkou a nabídkou. To však nebylo praktické řešení pro uzavřenou ekonomiku. Původní vydavatel měny zde určoval také ceny toho, co si pracovníci za žetony mohli koupit.

Někdy se hodnota žetonu stanovovala na základě práce potřebné k jeho získání. Jeden žeton mohl například znamenat platbu za sklizení jednoho pytle kávových plodů. Platba za další práce jako rozhrabování, čištění a tak dále, mohla být stanovena na základě časového ekvivalentu nebo úsilí rovnajícího se sběru kávových plodů.

To samozřejmě neříká nic o tom, co si pracovník za žetony mohl koupit. Nebo jaká by byla jeho mzda v porovnání s jinou prací placenou v národní měně. Jindy představovala hodnota žetonu hodnotu něčeho, co si mohl pracovník koupit. Například jídlo nebo láhev piva.

V nejpřísnější struktuře, kdy majitel haciendy ponechal nejmenší flexibilitu při manipulaci s kupní silou pracovníků, odpovídala hodnota žetonu přímo denominační hodnotě národní měny. Farmářské žetony byly v tomto případě v podstatě převoditelné finanční deriváty. Něco s chápanou hodnotou jako hodnotou něčeho jiného. Při přijetí mimo nemovitost byly dokonce přenosné.

Jaké byly výhody tohoto systému?

Systém žetonů mohl mít výhody jak pro majitele haciendy, tak pro její pracovníky. Proto nebyl ze své podstaty manipulativním nebo škodlivým systémem. Bez pochyby byl však tento systém trochu výhodnější pro majitele. Pro pracovníky to bylo praktické, protože díky malým nominálním hodnotám mohli dostávat výplatu denně.

„Kredit“ zdarma

Jasnou výhodou pro majitele haciendy byl především fakt, že mohli platit mzdy z bezplatného úvěru. Vyplácení žetonů osvobozovalo od vydávání něčeho movitého, to se řešilo až při samotné směně žetonů. Pokud by však pracovníci drželi své celoživotní úspory v žetonech, majitele haciendy by to nic nestálo. A dělníci by navíc museli na haciendě zůstat, aby své žetony mohli také směnit.

Dvojité ziskové rozpětí

Pokud se žetony používaly pouze v rámci haciendy, v jejím obchodě, kde majitel haciendy určoval ceny, mohl kontrolovat kupní sílu svých zaměstnanců. 

Pokud majitelé nakupují produkty určené k prodeji za velkoobchodní cenu a prodávají je za spravedlivou tržní hodnotu, má hacienda dvě ziskové marže. Jednu marži vydělají, když zaměstnancům platí za práci. A další “si vyrobí”, když od nich pracovník nakoupí něco, co oni koupili za nižší hodnotu práce.

Zda k dosažení této druhé marže dojde, zavisí na haciendě. Při zvýšení cen, se snížili náklady na mzdy a to sníží i kupní sílu pracovníků. Toto bylo obzvláště snadné pokud nominální hodnota žetonu byla určena prací potřebné k jeho získání, nikoli tím co lze za žetony koupit.

Vázání pracovníků na farmy

Podle Mauricia se pracovníci mohli volně pohybovat mezi jednotlivými farmami. To bylo ovšem obtížné, protože neexistovala žádná doprava. Farmářské žetony byly oraženy a často se používaly pouze na jedné farmě. To znamenalo, že mzdy a úspory pracovníků měly hodnotu pouze tam. Často neměli možnost získat také měnu, která by platila jinde. Proto bylo nepravděpodobné, že by měli motivaci a mohli z farmy odejít.

Posílení místní ekonomiky

V případech, kdy bylo možné utratit žetony mimo haciendu, systém účinně zaštítil lokální podniky. Žetony uznávané pouze lokálně, zapříčinily, že jejich hodnota zůstávala v komunitě. Pokud se však utratily přímo na haciendě, vrátí to pouze hodnotu jejich majitelům.

I když byly tyto systémové změny prováděny ve znamení efektivity pro každého, mohly nakonec některým pomoci mnohem více než jiným. Systém žetonů vytvořil mocenskou strukturu na haciendách. I přesto, že to pro některé nabízelo praktický výhodný systém, vytvořilo to také systém závislosti na vlastnících půdy a prostor pro manipulaci. Jak poznamenal Mauricio, „každá mince má dvě strany“.

Zdroj: Perfect Daily Grind