Gastronomie nikdy nebyla jednoduchý obor. Nízké mzdy, fyzická zátěž, psychický tlak a směny, které málokdy respektují rodinný život. U maminek je ale tahle náročnost dvojnásobná. A u maminek samoživitelek? Tam se někdy hranice posouvá až na hranu.
Podle údajů Českého statistického úřadu žije v Česku zhruba 200 tisíc samoživitelek a více než třetina z nich se pohybuje na hranici příjmové chudoby. Propojit péči o dítě s prací na směny v gastru znamená pohybovat se v režimu, kde každá chyba nebo nemoc dítěte může znamenat propad v příjmu.
Právě proto pokračujeme dalším příběhem série Gastro & mateřství. Jak vypadá realita ženy, která se snaží skloubit práci v gastru s péčí o malé dítě a je na to úplně sama?
Mohlo by tě také zajímat
Po mateřské zpět do gastra? Teorie je jedna věc, praxe druhá
Pevné směny, víkendy v práci a minimum zkrácených úvazků. Jak se do gastra vrací ženy po mateřské? Známá baristka a lektorka Tereza Procházková Balá otevřeně mluví o nejistotě, změně priorit a realitě, která mnohým matkám brání vrátit se za kávovar.
Když jste na všechno sami
Baristka Kateřina našla „útočiště“ v ostravské pražírně a kavárně Laura Coffee. Její cesta ale začala mnohem dřív. „Necelé dva roky jsem pracovala v jiné kavárně, která odebírala kávu právě od Laury. A ještě předtím jsem dělala v restauraci, kde jsme obsluhovali i svatby a větší oslavy,“ popisuje svou cestu od hotelnictví přes obsluhu až k baristice.
Káva ji vždy bavila, ale zároveň si uvědomuje, že tahle práce rozhodně není o kreslení srdíček do latté. V gastronomii vždy potřebujete narazit na férového zaměstnavatele a zároveň si uvědomit hodnotu vlastní práce. Katčinu profesní dráhu totiž určuje i realita samoživitelky.
„Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi čerstvě 18. Byla jsem v šoku a plakala jsem,“ začíná vyprávět. „Studovala jsem, do toho jsem pracovala v restauraci. Mladé maminky, které porodí před dvacítkou, jsou u nás spíše výjimkou, tvoří jen asi 2 % všech žen. O to víc jsou ale ohrožené. Spojuje se u nich nedokončené vzdělání, nejisté příjmy a nedostatek úspor.
Kateřina ale chtěla být samostatná. Zvládla si najít vlastní bydlení od města a od osmnácti bydlela s malou úplně sama. „Dívala jsem se na svět jinak. Byla jsem šťastná, že máme krásný byt, že jsme obě zdravé a můžeme být spolu.“
S dcerou zůstala doma dva roky. „Chodila jsem na brigády, brala různé úklidy, abych vydělala nějaké penízky navíc. Ale největší podpora přišla z rodiny, hlavně od mámy. Vždycky přijela, když jsem potřebovala jít do práce, a hlídala,“ vzpomíná. Brigády ale byly většinou přes známé, s nepravidelným příjmem a nízkou hodinovou sazbou. „Úklidy jsou na tom finančně ještě o něco hůř než gastro. Ale každá koruna byla dobrá.“
Mohlo by tě také zajímat
Gastro a mateřství: Vím, jak to je. A proto se bojím
„Chci být se svými dětmi. A zároveň potřebuju zpátky kus sebe.“ Návraty do práce po porodu jsou často balancem mezi péčí, vyčerpáním a touhou neztratit vlastní identitu. Nejen pro matky, ale i pro podnikatelky. Přečtěte si příběh Šárky a jejího PointCoffee v Krnově
První gastro po mateřské a nastavování hranic
Návrat žen po rodičovské do gastra je náročný i v ideálních podmínkách, když mají partnera, na kterého se mohou spolehnout. Směny bývají pevně dané, víkendy v práci samozřejmostí a zkrácené úvazky se hledají těžko.
Český systém tomu navíc příliš nepomáhá. Stát sice nabízí jednu z nejdelších rodičovských dovolených v Evropě, ale návrat zpět do práce se spíš podobá pádu do ledové vody. Veřejné školky přijímají děti většinou až od tří let a dostane se do nich jen necelá polovina dvouletých dětí. Kapacity nestačí a soukromé služby stojí od 8 do 15 tisíc korun měsíčně. Pro rodinu samoživitelky je to částka prakticky nedostupná.
„Nejtěžší bylo sestavit nějak životopis. Lidi v gastru většinou mámy moc nechtějí, protože bývají často na paragrafu a takový člověk se jim nevyplácí,“ přiznává Kateřina. Práci ale nakonec našla v jedné kavárně v centru Ostravy. „Měla jsem krátký–dlouhý týden. Ale že bych řekla, že malá je nemocná a já jdu na paragraf? Tak to vůbec neexistovalo.“
Finanční tlak je přitom obrovský. Průměrná mzda baristy se v Česku pohybuje mezi 25–30 tisíci hrubého (cca 150 Kč/hod). Životní minimum samoživitelky s jedním dítětem je přitom okolo 16–18 tisíc čistého. „Po roce a půl jsem si řekla, že to takto nejde. Že nemůžu dávat přednost práci před svým dítětem. Ještě jsem tam nějak doklepala další půlrok a skončila,“ popisuje.
Férový zaměstnavatel jako výjimka
Po první ne úplně ideální zkušenosti si Kateřina musela přenastavit své hodnoty. „Myslím si, že je důležité ukázat, jaké máte hodnoty. Že dokážete práci dělat skvěle a spolehlivě. Pokud zaměstnavatel stojí o vaši práci, měl by respektovat i fakt, že jste mámou. Vše je o komunikaci,“ vysvětluje.
Štěstí našla v Lauře. „Mám tam většinou ranní, jen párkrát do měsíce odpolední,“ usmívá se. Pražírna a kavárna Laura Coffee Kateřině ukazuje svět, o kterém si myslela, že neexistuje. „Mám pocit, že jsem součástí a že mě berou takovou, jaká jsem – včetně mé dcery.“
Rozdíl oproti její první práci je podle ní obrovský. „Vidím rozdíl i v důvěře majitele. Když řeknu, že je malá nemocná, tak je opravdu nemocná. Důvěřují mi. A já bych si nikdy nedovolila si vymýšlet.“
To, že Laura nabízí ranní směny a respektuje rodičovství, je ale spíše výjimka. Podle PAQ Research má v Česku možnost částečného úvazku jen asi 15 % žen s malými dětmi. Pro ostatní platí, že buď se přizpůsobí směnám, nebo práci raději opustí.
Mohlo by tě také zajímat
Realita v Česku a zahraničí. Chtějí se baristky vracet do gastra?
Ve 3. článku série gastro&mateřství znovu otevíráme, jak těžké je pro ženy skloubit práci v oboru s péčí o malé děti. Veronika porovnává práci baristky a rodičovství v Austrálii a Česku. Jaké jsou rozdíly v platech, podmínkách, školkách a návratu do gastronomie po mateřské?
Práce, kterou si umíte představit i v důchodu
„První kavárnu jsem brala tak, že tam zůstanu, dokud se nenajde něco lepšího. Teď mě ale práce opravdu baví. Umím si představit, že tady budu pracovat i v důchodu,“ říká Kateřina.
Dnes už se dostává i k dalším věcem než jen baristice. Začíná školit latté art a zapojuje se do pořádání Barista Cupu, jehož letošní ročník se uskuteční už 6. 9. „Baví mě, že nedělám pořád to samé. Že se můžu posouvat dál.“
Příběh baristky Kateřiny je o tom, že i když to máte těžké, neznamená to konec světa. Může pomoct rodina, přátelé, přístup zaměstnavatele i vlastní odhodlání.
Otázka ale zůstává: chceme, aby se ženy v gastronomii musely spoléhat na štěstí? Nebo je čas, aby obor i stát nabídly podmínky, díky kterým bude možné skloubit práci a rodičovství důstojně?
Zdroj fotografií: archiv Kateřiny Hudcové