Když se silnice z Děčína začne vlnit směrem na sever, lesy houstnou, domy řídnou a krajina se postupně proměňuje. Uprostřed mezi Lužickými horami a Českým Švýcarskem, v oblasti bývalých Sudet leží město Rumburk. A právě tady stojí nová pražírna Bohemian Coffee House.
U vstupu do pražírny stojí stará pražička značky Probat. Tento typ se vyráběl ve Vídni v letech 1910–1920 a podle mosazné plaketky se jménem jednoho ze tří zakladatelů Emerich sahá její historie až do období Rakouska-Uherska. Je velká, železná a kdysi ji poháněla „transmise“. Pražič topil pod bubnem koksem, a tak nechybí ani uhlák na koks nebo plno klapek, které sloužily k proudění vzduchu a chlazení teploty v bubnu. „Ani si neumíme představit její obsluhu. Nejspíš bychom připomínali scénu jak ve filmu ‚Na samotě u lesa‘,“ vypráví Jiří.
Dnes už slouží jen jako vzpomínka na minulé časy. „Navíc si ani nechceme lajznout ji spustit,“ směje se. „Máme bílé stropy a chceme, aby takové zůstaly.“
Když se ptám, jak to všechno začalo, Jiří se znovu usměje. „Chlapíci po padesátce občas mění rodinu nebo ženu. Já jsem si pořídil kávovar,“ říká. Po letech na manažerských pozicích v Praze se rozhodl zpomalit. Výběrovou kávu znal už z městských podniků, ale chtěl ji přenést tam, odkud pochází. Právě do Rumburku.
Z malé pražírny velká kavárna
Kdo někdy byl v Rumburku, ví, že to není zrovna místo, kde by čekal výběrovou kávu. Právě to byl důvod, proč to zkusit. „Rumburk byl kdysi malou Paříží severu,“ říká majitel a ukazuje rukou směrem k náměstí. „Bylo tu plno kaváren, lidi chodili ven, nejezdili autem. My se to snažíme vrátit.“ Káva se tu stala přirozenou součástí města.
Nejdřív to měla být jen malá pražírna. Rodinný projekt, kam by lidé rádi chodili. Jenže naše okolí mělo jinou představu. „Řekli nám – nenene, my chceme kavárnu,“ vzpomíná. A tak vzniklo první místo s výběrovou kávou a výbornými snídaněmi. Na začátku to bylo všechno domácí. „Maminka v kuchyni připravovala ovesné kaše, vejce a denní menu, táta stál za kávovarem a lidem vysvětloval, co pijí,“ vzpomíná syn, který má aktuálně na starosti celé pražení. „Rumburáci to přijali s otevřeným srdcem. Teď už mají problém pít kávu jinde,“ dodává s úsměvem. Kdo sem přijde, má pocit, že sem patří.
Už za rok bylo jasné, že prostor nestačí. „Do roka a do dne jsme otevřeli druhou, větší. Lidi nás prostě donutili růst.“ Když se rodina rozhodla přestavět další prostor, sešli se přátelé, vzali brusky a šmirglovali omítku. „Pozvali jsme dvanáct chlapů a oni tam dělali zdi. Tam se tvořila komunita,“ říká syn. Dnes mezi zákazníky potkáte otužilce, cyklisty, studenty i babičky. Nikdo není cizí a ani slovo „turek“ není zakázané. „Máme tři stupně pražení, aby si každý našel to své.“
I proto se stali součástí projektu We Love Cycling od Škodovky. Patří mezi 15 kaváren v republice, kde můžete zaparkovat kolo přímo uvnitř. „Lidi zírají, že to vůbec jde,“ směje se.
Komunitní prostor jako místo pro střetávání všech Rumburáků
Pražírna mezitím roste dál. V novém prostoru, který Bohemian Coffee House právě otevírá, se propojuje práce, komunita i vzdělávání. Bude tu možné pořádat kurzy pražení, firemní setkání nebo prostě jen přijít na kávu do místnosti, kde stojí pražička, ruční mlýnky i filtr stanice. „Nebude otevřená 24/7, ale na objednávku,“ říká Jiří. „Představa, že tady budu pražit, a přitom budou kolem lidi sedět a pozorovat, jak to vzniká, mě baví,“ dodává syn.
Z malé rodinné kavárny se postupně stává místo, kde se nad dobrou kávou potkávají úplně všichni z okolí i návštěvníci z jiných koutů republiky. „Naše balíčky nesou příběhy. Mezi sáčkem a krabičkou je karta s informacemi o kávě a o Českém Švýcarsku,“ vysvětluje syn. „Chceme lidem ukázat, že tady nejsou jen vyhlášené vyhlídky, ale i další, méně turistická místa, která jsou krásná a stojí za návštěvu.“ Každé balení je v podstatě malou pozvánkou přímo na sever České republiky.
Otec a syn. Jak spolu vyjít v práci i doma?
Otec Jiří spolupracuje s oběma syny. Vypadá to, že se jim podařilo najít balanc, ale přiznává, že to někdy není úplně jednoduché. „Stále na tom pracujeme,“ vypráví. „Máme rozdílné názory, ale učíme se.“ Syn přiznává, že dřív o kávě nechtěl ani slyšet. „Říkal jsem, že kafe dělat nikdy nebudu. A teď jsem až po uši v králičí noře mlýnků, espresso kávovarů a filtrů. Je to disciplína, co pobere minimálně dva lidské životy.“
Ta kombinace zkušenosti a mladé energie funguje. Shodnou se totiž na tom nejdůležitějším: nejdřív radost, pak zisk. „Když to děláte s láskou, všechno ostatní přijde,“ říká otec. „Na prvním místě je náš člověk, zaměstnanec. Pak produkt. Interiér je jen kulisa.“ Ale i kulisa má svůj příběh, v kavárně najdete repasované stoly z fary, prkna z pekárny, industriální kov nebo dřevo s patinou. „Trochu křivé, ale naše,“ smějí se.
Když se ptám, co by chtěli, aby lidé v jejich kávě našli, otec se na chvíli zamyslí. „Snad ten příběh rodiny a severu,“ říkají pomalu. „A radost. Protože nic není dobře ani špatně, pokud to chutná dobře. Ten úsměv v šálku, to je ono!“
Zdroj fotografií: Bohemian Coffee House