Helena Oliviero, vítězka kávových soutěží, školitelka a Q-Graderka, nezavírá oči k chybám kávového průmyslu. Jednou z největších výzev na jejím pracovišti je to, že jde o odvětví, v němž silně dominují muži. Helena se tímto stigmatem zabývá.
V rozhovoru přinášíme pohled na svět kávy očima ženy, která balancuje mezi dvěma rozdílnými světy – Latinskou Amerikou a Evropou. Bavit se však nebudeme jen o kávě. Otevíráme otázky rovnosti, ženského postavení v byznysu i každodenním životě. A přinášíme zamyšlení nad tím, jak kultura a prostředí ovlivňují možnosti, příležitosti i předsudky.
Mohlo by ťa tiež zaujímať
Soutěže a život mezi kontinenty s Helenou Oliviero
Helena Oliviero, vítězka kávových soutěží, školitelka a Q-Graderka, sdílí svou cestu ke kávě, která začala brigádou v Toskánsku. Po pobytu v UK a absolvování kurzu v Itálii se stala špičkovou odbornicí na kávu a svým nadšením inspiruje další baristy.
Heleno, už víme, jakou jsi absolvovala kávovou cestu. Teď mě zajímá na první pohled prostá otázka. Je jednodušší sehnat práci v kávovém oboru v Itálii, nebo v Kolumbii? Proč a o jaké pozice se jedná?
Jsou to dva velmi odlišné světy. Začnu-li Itálií, kávový byznys nabízí nejčastěji asi pozici baristy. Samozřejmě kromě toho existují pražírny, školicí centra atd., ale převažují lidé, co pracují v kavárenském provozu na pozicích barista/baristka. Oproti tomu v Kolumbii vykonává většina lidí pracujících s kávou nějakou funkci v produkční části kávového řetězce. Jde tedy hlavně o farmaření a vše s ním spojené. Je potřeba to chápat jako dva zcela odlišné typy prací, dva různé světy, které nemají mnoho společného.
Co se příležitostí týče, myslím si, že tendence kariérně růst a posouvat se jsou výraznější v Evropě. Ta obecně nabízí více možností než Latinská Amerika. V Kolumbii se také můžete na své kávové pozici posouvat, ale je to mnohem obtížnější. Je totiž složité vystoupit ze sociální bubliny, ve které jste se narodili. Evropa je obecně mnohem otevřenější, např. co se týče možností vzdělávání a služeb, které prostě v Latinské Americe nejsou.
Jsi žena v kávovém byznysu stojící na prahu Latinské Ameriky a Evropy. Vidíš v tom nějaké výhody? Cítíš rozdíl v tom, jak se k tobě lidé chovají a jak s tebou mluví?
Určitě pociťuji rozdíl. Už jen když přihlédnu k tomu, kdo je v Evropě v kávovém byznysu světově proslulý – nenapadá mě moc žen. Vnímám to jako průmysl vedený především muži. Zároveň ale cítím, že se – dnes již celosvětově – snažíme o větší rovnoprávnost. Samozřejmě je před námi stále spousta práce, ale myslím, že se to zlepšuje.
Itálie možná není příliš vhodným příkladem, ale to ani Latinská Amerika. Chování a přístup k ženám obecně jsou tady a tam stále rozdílné. Na obou místech najdete určitý typ diskriminace žen. Jen v Itálii to není na první pohled viditelné. Neřeknou vám zpříma do očí, že nedostanete práci, protože jste žena. Ale pocítíte to. Například když otěhotníte, chovají se k vám, jako byste měli nemoc. A když se vám pak narodí dítě, uvědomíte si, že jste reálně dost omezení. Pokud nemáte podporu rodiny nebo partnera a jste s dítětem sama, těžko si vyděláte na nájem.
Neřeknou vám zpříma do očí, že nedostanete práci, protože jste žena. Ale pocítíte to.
V Kolumbii je naopak diskriminace „přímější“. Je sice normální mít děti a není to vnímáno jako problém. Jenom se musíte smířit s tím, že se jako matka budete ucházet pouze o práci na částečný úvazek – nebo si musíte přivydělávat jinak. Práci na full time bohužel nedostanete. Jako latinskoamerické ženy se musíme rozhodnout: kariéra, nebo rodina.
Když už mluvíme o rodičovství, jak je to s přístupem v Evropě versus v Kolumbii? A z hlediska práce?
Jak už jsem zmínila, většina lidí v kávovém oboru v Kolumbii se věnuje farmářské části procesu. Jaký je běžný model provozu farmy? Fincu většinou řídí muž, společně s ním ji spravuje jeho rodina. To může zahrnovat i jeho ženu, rodiče a běžně také děti. Muž je ten, kdo dělá těžkou, fyzickou práci. A je to vlastně přirozené, protože většina farem v Kolumbii vyžaduje velmi náročnou péči. Farmy jsou často v příkrých horách, muži se tak tahají s těžkými břemeny a mnohdy nemají stroje jako traktor apod. Muž se tedy stará hlavně o provoz kávové plantáže.
Žena pak dělá lehčí fyzické práce, ale pracuje hodně – a za málo peněz. Ženská práce je dost podhodnocená. Nejčastěji vaří a pečuje o děti. Ale běžně se stará o 5 až 7 členů rodiny plus pracovníky z plantáže.
To máme období sklizně a nakládání s třešněmi. No a pak? Ani tu „lehčí“ část práce většinou nevykonává žena. Prodávat kávu jde opět muž. Tady už se to ovšem celé láme do zajetého kulturního problému Latinské Ameriky. Práce ženy zkrátka v tamní kultuře zůstává v domácnosti a na farmě. Tváří kávového byznysu je muž, jedině on může uzavírat obchody nebo manipulovat s penězi. Žena ne.
To skoro zní, jako by se tatínci vůbec nezajímali o výchovu svých dětí…
Vlastně už na to nemají moc čas. Myslím si, že je to ale bohužel celosvětový problém. (smích) Ale vážně, někdo s těmi dětmi zůstat musí. A pokud muž pracuje v terénu, musí s nimi zůstat žena, nebo se musí zaplatit hlídání. Určitě to ale není tak, že by se muži o děti vůbec nezajímali. V mém případě si s nimi dokáží často hrát mnohem lépe, než jak to dokážu já.
V Kolumbii je také docela běžné, že muži berou děti s sebou do práce. Nejde o žádnou dětskou práci, to ne. Ale děti přirozeně chtějí pomáhat sbírat třešně na plantáži. Jak říkám, nejčastější vzorec je ten, že otec pracuje a o děti pečuje maminka.
V Evropě na děti nemá čas nikdo, protože o kariéru se zajímají oba rodiče. Mám pocit, že muži se v Latinské Americe věnují dětem více než v Evropě. Možná se méně zabývají výchovou a zodpovědností, ale více si s nimi hrají a zapojují je do svých aktivit. Děti jsou vnímány jako součást společnosti.
Už jsi zmínila, že ženy jsou často podhodnocené. Jak moc odlišné jsou platy žen a mužů v Kolumbii?
To nejde říct tak přímo. V kávovém oboru nepřijmou na stejnou pozici muže a ženu, aby bylo možné pozorovat, komu zaplatí více. V zemědělství obecně už ale jisté rozdíly pozorovat lze. Pokud tak dělám fyzickou práci jako žena, jsem velmi pravděpodobně zaplacena méně než muž. Pro ženu je obtížné, aby měla stejnou fyzickou sílu jako muž, takže výnos z její práce bude nižší.
Ten problém je komplexnější a zase navazuje na péči o děti. Uvedu příklad: Pokud je dítě nemocné a matka si potřebujete vzít volno, abyste se o něj postarala, nedostane zaplaceno. Pokud je dítě nemocné často a žena má najednou více absence, tak ji mohou vyhodit – legálně ne, ale mají na to svoje kličky. Takže nejde jen o to, že by to bylo přímočaře lepší, nebo horší. Ženy jsou v tomto ohledu často na mnohem komplikovanější pozici než muži.
Za svůj život jsi žila v různých zemích – ve Velké Británii, v Latinské Americe… Kde ses jako žena cítila nejvíce nerovně?
V muslimských zemích. Do jisté míry to asi vychází z islámu, ale jde i o nastavenou mentalitu, která v těchto zemích je. Jako žena se zde cítíte méněcenná. A to opravdu nemám ráda. Já jsem docela živel, pravděpodobně nedržím jazyk za zuby v momentech, kdy bych to dělat měla. Takže se sama vystavuji trablům. Pokud mi řeknete: „Mlč, udělej tohle, zůstaň támhle,“ tak ne, nejsem toho schopná. Naštěstí jsem žádné podobné situace nezažívala v intenzivní míře. A setkala jsem se se slabými odvary takové diskriminace – nejenom v různých muslimských zemích, ale i u nás v Itálii.
To zní dost skepticky. Pojďme to na závěr rozhovoru trochu otočit. Co inspirativního bys vzkázala všem, kteří toto čtou? Především ženám?
Jsem pyšná na to, že jsem žena. Některé věci máme složitější. Musíme více bojovat. Jsme od přírody silnější, protože jsme odmalička zvyklé si svá místa vybojovat, jinak bychom se nepohnuly. Můžete se sice adaptovat a zůstat na místě. Ale pokud se z něj chcete posunout vpřed, být schopné dělat věci a vyjádřit se, musíte být silnější a dělat to lépe než muži. Musíme změnit smýšlení společnosti.
Pokud je to o jedné ženě, nic se nezmění. Pokud se ale vzepře celá komunita, pak si navzájem pomůžeme, můžeme se posunout společně. A nakonec pohnete se společností jako takovou – doufám. Tohle je takový můj sen, moje utopie. Realita je asi někde jinde.
Tak budeme doufat, že není. Děkujeme, Heleno, za tvá důležitá slova. Ať se ti daří a ať se ti tvůj sen splní.
Za vedení rozhovoru děkujeme Viktorii Surmové.
Fotografie: Ondřej Jarolím