Fairtrade obchodování přináší spravedlivé podmínky pro farmáře a pracovníky na kávových plantážích. Udržitelný slow-fashion světového obchodu mezi jižními zeměmi a Severem pomáhá budovat lepší budoucnost pro komunity v produkčních oblastech. Je fairtrade opravdu tak bezchybný? Měli bychom se v obchodech vyhýbat potravinám bez nálepky?
Historické okénko
Káva byla až do 90. let 20. století hned po ropě nejdůležitější komoditou na světě. Na počátku 90. let, s příchodem velké hospodářské krize, se trh s kávou dramaticky proměnil. Zvýšila se konkurence, protože se objevila spousta nových výrobců. Dalšími problémovými faktory byly technologické inovace a síla více liberálně orientovaných politik, jejichž reformy způsobily přebytek kávy na světovém trhu. Ten velmi rychle způsobil dramatický pokles výrobní ceny o více než 40 % a zvýšila se míra nestability kupní ceny.
Káva je dodnes nejdůležitější zemědělskou komoditou světového obchodu mezi globálním severem a jihem, celkově je dnes pátou nejdůležitější komoditou na světě. Kávový průmysl, od výroby přes zpracování až po prodej, zaměstnává zhruba 25 milionů lidí po celém světě, hlavně v rozvojových zemích.
První článek kávového řetězce
Káva v minulosti bývala koloniálním produktem. Pěstovali ji plantážníci z ovládaných a kontrolovaných koloniálních oblastí a následovně byla vyvážena do imperialistických mocností, které zneužívali přírodní zdroje (plantáže se zeleným zrnem) a levnou pracovní sílu (obyvatele kolonií, plantážníky) ve svůj prospěch. Káva byla z Brazílie, Kolumbie, Etiopie a spousty dalších zemí vyvážena do Evropy a USA, kde byla konzumována nebo dále distribuována koloniálními mocnostmi. V tomto procesu se točily velké peníze, přispíval však k ekonomické nerovnováze. Veškeré finance si nechával malý počet koloniálních elit a plantážníci, první článek dlouhého řetězce procesu kávy, byli v podstatě okrádáni.
Ačkoliv tyto země už nějaký ten pátek koloniemi nejsou, dodnes je ve spoustě oblastech s pěstiteli zacházeno neeticky. Je využívána dětská práce a země, do kterých se káva exportuje, zajímá jen zisk. A to se samozřejmě nebavíme jen o trhu s kávou. Export v podstatě čehokoliv ze zemí třetího světa je ošemetné téma plné nejasností a neinformovanosti.
Jak to tedy funguje?
Zemědělci se spojují do demokraticky uspořádaných družstev. Spolupracují, předávají si informace a zkušenosti a mají společně větší vyjednávací sílu. Pěstitelé, zaměstnanci a pracovníci zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky se díky partnerství mohu uživit vlastní prací a za důstojných podmínek.
Za svou kávu, kakao či jiné komodity (čaj, třtinový cukr, banány, bavlna, řezané květiny, rýže, koření) dostávají výkupní cenu, která by měla odpovídat nákladům na pěstování nebo výrobu a zároveň umožnila klidné živobytí.
Produkty s ochrannou známkou Fairtrade byly vyrobeny a obchodovnány podle mezinárodních standardů organizace Fairtade International. Jejich cílem je boj s chudobou a zlepšení postavení pěstitelů. Standardy jsou povinni se řídit jak sami pěstitelé, tak výrobci a obchodníci.
Ale...
Fairtrade má úžasnou myšlenku a dává smysl. Bylo by hezké věřit, že koncept funguje přesně tak férově a dokonale, jak jsem ho teď popsala. Realita je však jinde a důvodem je to, že lidé chtějí peníze. O nic jiného nejde. V podstatě všechny globální problémy, ať už se bavíme o ekologii, humanitárních pomocech, „udržitelném“ rybolovu… všechno to v konečném důsledku je jen o penězích elit a o tom, že se lidé nedokáží uskromnit.
Každý dobrý projekt s dobrou myšlenkou se dá krásně zneužít. Fairtrade k tomu vyloženě vybízí. Dochází pak k situacím, kdy jsou fairtrade výrobky v obchodech prodávány za mnohem vyšší cenu než výrobky bez certifikátu. To většinu lidí od koupi odradí. A nedivím se: koupit si kilo banánů za 116 korun, když ve vedlejším košíku jsou ty stejné banány bez nálepky za 40 korun? Když už se přece někdo plácne přes kapsu a drahé banány s dobrým pocitem koupí, už se nicméně nedozví, že farmář s Dominikánské republiky, který má z koupi profitovat, banány evropskému řetězci prodal za pouhých 18 korun za kilo. Tyto přesné ceny banánů se objevily u jednoho z prodejních řetězců ve Velké Británii.
Pořídit si na své produkty nálepku fairtrade není zadarmo. Pro zemědělce, kteří se rozhodnou certifikát získat, to znamená spoustu úsilí a financí, musí projít četnými inspekcemi a kontrolami. Nálepku získají zemědělci, kteří si náklady spojené s certifikací mohou dovolit zaplatit. Ty, kterým se tohle nepovede, potom jejich certifikovaná konkurence uvrhne do ještě větší chudoby.
- Mohlo by vás zajímat: Je Fair Trade skutečně správnou cestou v oblasti udržitelného obchodu?
Zajímat se
Má to tedy vůbec smysl? To, že určití lidé dokáží nechutně zneužít konceptu, který má být fér, jen ve svůj prospěch, je odporné a nelidské. Neznamená to však, že se tohle děje ve všech případech snahy o lepší svět. Dobří lidé jsou, dělají dobré věci a potřebují podporu nás všech. Zajímejte se: co kupujete, proč platíte tolik, kolik platíte, a komu vaše peníze vlastně jdou.