„Když jsem začala s ledolezením, tak mi všichni připomínali kokosy na sněhu. Co je to za nápad, že holka z Česka chce lézt po ledu, když tady žádný nemáme,“ začíná náš rozhovor Aneta. Ledolezení je totiž doslova lezení po ledové stěně. Je to sport, který působí exoticky už jen tím, že v Česku prakticky není kde trénovat.
Aneta se s cepíny vydávala na Aljašku, do Norska nebo Koreje, ale zároveň každý den vstávala ve čtyři ráno, aby stihla práci v pražské zoo. Tam se stará o zvířata, jejich chutě a zdraví.
Tréninky ledolezení tak vyvažuje kyblíky se zeleninou, masem pro šelmy i vařením luskouní kašičky. A právě kombinace těchto dvou světů z ní dělá jedinečnou osobnost. A průšvihářku, jak sama říká.
„Všechny průšvihy, které je možné i nemožné vymyslet, se s největší pravděpodobností stanou právě mně,“ říká bez okolků. Když na Aljašce spala na ledových krách, zapomněla spacák i karimatku. „Nebyl to úplně příjemný zážitek,“ směje se dnes, i když tehdy jí do smíchu nebylo. Jindy se jí podařilo rozbít čelo o kostru mamuta, a tak není divu, že v týmu se o ní mluví jako o potížistce.
Trénink ledolezení v zemi bez ledu
Když se rozhodla pro ledolezení, znělo to jako absurdní nápad. Trénovat tento sport v českých podmínkách prakticky nejde. Proto si na dům v Kralupech připevnila dřevěnou stěnu a po večerech na ní neúnavně běhala s cepíny. „Je to poměrně hlasité, když se to ozývá večer co večer, sousedi z toho nejsou úplně nadšení,“ dodává.
Na světové úrovni se ale musela posunout jinam. Do Ruska či na Aljašku. Nejsilnější tým světa měl základnu na Sibiři, a tak se v osmnácti letech sbalila a odjela trénovat s nimi. Sama, bez znalosti ruštiny, s vírou, že se domluví anglicky.
Jak přežila tréninkový dril se dočtete v pritovém vydání 05-2025.
Roast Different najdete ve všech oblíbených kavárnách.
Ledolezení má ale oproti sportovnímu lezení zásadní nevýhodu. Zatím není olympijským sportem. Úspěchy na světových šampionátech tak neznamenají finanční jistotu. „Ať mám jakékoli výsledky, musím chodit do práce, abych si na sezónu vydělala,“ vysvětluje Aneta.
Zatím si totiž plní jiný sen. Nastoupila do pražské zoo jako chovatelka. Kombinace s vrcholovým sportem je ale náročná. Jak sama přiznává, když si zvířata postaví hlavu, vždy mají přednost. „Zvířatům je jedno, jaké je počasí nebo jestli je svátek. Musí mít čisté výběhy a nakrmená břicha,“ říká. Práce chovatele znamená fyzickou dřinu, každodenní stres a neustálou nejistotu, co se může pokazit. „Když se ráno lední medvědi rozhodnou, že se jim nechce přecházet z jedné expozice do druhé, zavaří vám zpoždění několika hodin a nic s tím neuděláte,“ dodává.
Dlouho se snažila skloubit plný úvazek v zoo s vrcholovým sportem. Vstávala ve čtyři, domů se vracela po osmé večer a trénovala do jedné ráno. „Během sezóny jsem spala jen tři hodiny denně. Pamatuju si, jak jsem na půdě, kde mám lezeckou stěnu, seděla nešťastně a brečela, že tohle se nedá vydržet,“ vzpomíná. Přesto právě v tomto období dosáhla nejlepších výsledků kariéry a stala se mistyní světa na rychlost. Dnes už ale pracuje na půl úvazek chovatelka a zbytek času působí jako průvodce.
Když si zvířata vybírají večeři
Zvířata mají podle Anety až překvapivě vyhraněné chutě. Sice jsou z hlediska chuťových pohárků a receptorů u každého druhu odlišné. „Například pes jich má mnohem méně než my a naopak sumec zase mnohem více. Ale i když ty chutě nejsou úplně stejné, stoprocentně se u zvířat projevují,“ vysvětluje.
Existují ale i mýty. Tím největším je opice s banánem v ruce. „Vy jako chovatel nemůžete zvířeti vždycky dát to, co mu nejvíce chutná,“ dodává. Podobně jako u naší stravy bývá totiž to nejchutnější zároveň tím nejméně zdravým. I zvířata pak dobroty dostávají za odměnu. „V moderní zoo banány prakticky nedostávají, obsahují příliš cukru. Je potřeba si uvědomit, že ‚naše‘ banány jsou z hlediska složení úplně odlišné od těch, které si primáti najdou ve volné přírodě. Gorily a orangutani u nás dostávají kořenovou zeleninu, větve s listím, jen maličké množství ovoce jako odměnu,“ vysvětluje.
Dalším labužníkem je klokánek krysí, malý vačnatec, jehož jídelníček tvoří šedesát procent hub. „Ve volné přírodě nachází lanýže, ale to by se v zoo dost prodražilo,“ směje se Aneta. U nás se ‚odbývají‘ hlívou a žampiony Portobello. Jednomu klokánkovi jsme dali k narozeninám opravdový lanýž, ale on ho ze začátku vůbec nechtěl. Byl na něj moc aromatický,“ dodává Aneta.
A pak jsou tu tasmánští čerti, pověstní svou dravostí. „Ve skutečnosti nejsou lovci, ale spíš odpadkové koše Tasmánie. Živí se mršinami. V zoo jim samozřejmě žádné mršiny nedáváme, ale je pravda, že si jídlo klidně nechají ležet den a pak se k němu vrátí. Něco, co by nám už dávno smrdělo, jim vůbec nevadí,“ popisuje.
I když zvířata v zoo dostávají jídlo „na podnose“, chovatelé přizpůsobují jídelníček tomu ve volné přírodě. „Například taková šelma si určitě nenajde krmení každý den. Najde ho jednou za čas a pak ho velmi dlouho tráví. U nás mají šelmy polopůst, vždycky jednou týdně v neděli,“ vysvětluje Aneta.
Podobně to chodí i u mědvědů. Ale i jejich složení stravy nás může překvapit. „Přirozenou stravou ledního medvěda ve volné přírodě je tuleň, který obsahuje obrovské množství tuků. Což je ve volné přírodě nezbytné, protože medvěd musí vyvinout obrovské množství energie proto, aby toho tuleně vůbec nalezl a ulovil,“ popisuje Aneta. „V zoo ale tak kruhé podmínky k životu nemají. To znamená, že určitě není nutné je krmit tuleněm. Dostávají například hovězí maso, vepřové maso, a dokonce se snažíme jim ten tuk odkrajovat, protože by jim ne vždy musel svědčit.“
A nejen maso. Většina ledních medvědů je všežravých. „Když se probudí ze zimního spánku, žerou kořínky, bobule, saláty. Lední medvěd je nejmasožravější, ale i on si klidně pochutná na zelenině,“ dodává.
Ježek jako domácí zvíře? Proč ne
I doma se Aneta stará o spoustu mazlíčků, mezi které patří kočky, činčila, sklípkani a ježek. Ten by měl správně žít ve volné přírodě a ne v bytě. „Jednou jsem šla z práce a našli jsme malá ježčátka. Hned jsme je odvezli na záchrannou stanici,“ začíná Aneta s dalším příběhem. „No ale další ráno jsem tam našla ještě jednoho. Když jsem volala na stanici, tak mi řekli, že už se o něj nedokážou postarat. Věděli, že pracuji v zoo, tak mi řekli, že ho můžu zkusit odpipetovat sama.“
Ježek přežil, ale zvykl si na Anetu tak moc, že už nešel vrátit do volné přírody. „Tak žije s námi. Jenom si musím dávat pozor v noci, když jdu do koupelny, a šoupat nohama,“ směje se a mě je jasné, že našlápnout pichlavou kuličku rozespalí určitě nechcete.
Mistryně světa, která se nevzdává olympijského snu
Pokud vše dopadne dobře, Aneta by si v roce 2032 mohla splnit i ten olympijský sen. Ledolezení by se totiž mělo dostat do olympijského programu. Už teď nám ale její příběh ukazuje houževnatost a schopnost vstát po každém pádu. Když se na závěr zeptám, jestli veškeré její úsilí za to stojí, odpovídá, že ano. „Je to důkaz, že když si člověk něco moc přeje a jde si zatím, tak je možné úplně všechno. Jenom si za tím musí jít.“
Jak vybojovala titul mistryně světa, i když byla na každém závodě poslední a proč vás luskouni každý den pošlou na 2,5 h ke sporáku?
Přečtěte si v magazínu 05-2025. Roast Different najdete ve všech oblíbených kavárnách.
Zdroj fotografií: Archiv Anety Loužecké