Na hemato-onkologických odděleních čas plyne jinak. Minuty se vlečou, ve vzduchu je cítit napětí a v obličejích čekajících se zrcadlí starosti. Právě tady, mezi ambulancemi a stacionáři, voní čerstvě připravená káva. Kavárny života (projekt Nadačního fondu Pavla Novotného) zpříjemňují pacientům i jejich blízkým ty nejtěžší chvíle. Zisk jde tady stranou. Důležitý je kontakt, úsměv a někdy i možnost na chvíli zapomenout.
Káva jako most ke konverzaci
„Káva je jen prostředek,“ říká koordinátorka projektu Karolína. „Pozdrav, milý úsměv, nabídnutí šálku… Chceme, aby se tu lidé cítili aspoň na chvíli jako doma.“ Zakladatel nadačního fondu Pavel Novotný sám prodělal rakovinu a dobře ví, že léčba není jen o lécích. „Jde o povzbuzení a psychickou podporu, když tu pacienti čekají třeba dlouhé hodiny,“ dodává Karolína.
Za pultem nestojí zaměstnanci, ale dobrovolníci, nebo většinou dobrovolnice. Přicházejí přes portály dobrovolnik.cz nebo tymuj.cz bez nároku na odměnu. Kávu a technologie dodávají partneři a dárci. „Lidé jsou za to neuvěřitelně vděční. V dnešní době málokdy dostanete něco zadarmo a tady je to káva i pohlazení po duši,“ říká Karolína.
V rozhovoru nás ale přerušuje stálá zákaznice, téměř 80letá paní. „Je to krásné a zažila jsem to asi prvně. Představte si, že sedíte v čekárně a někdo na vás myslí,“ vysvětluje s úsměvem. „Občas sem nosím něco pro děti, každý může něčím přispět. A někdy platím vtipem,“ pokračuje a začíná vyprávět (nepublikovatelný) vtip. S úsměvem a spokojená odchází na své vyšetření.
Dávat je více než brát, to je stará pravda
Baristka Anna tu pomáhá čtyři měsíce. „Cítila jsem, že mi v životě něco chybí. Práce mě už nenaplňovala, chtěla jsem zkusit dobrovolnictví a zjistit, jestli v tom chci pokračovat,“ popisuje. Vidět úsměv pacienta je pro ni odměnou. Do budoucna by se ráda zapojila i do organizace akcí a edukace.
Druhá baristka Marie přišla z jiného konce. Je z rodiny lékařů a sama předtím pracovala v Motole. „Zbožňuju kafe a zároveň si hrozně vážím práce lékařů. V nemocnicích se často stane, že je pacient jen subjekt léčby. Tady je vidíme jako lidi, co si chtějí dát kafe a třeba popovídat,“ říká.
Jejich den začíná přípravou automatického kávovaru Jura. „Je jednoduchý, kvalitní a znám ho. Díky tomu se můžeme soustředit na lidi,“ říká Marie. Dobrovolnice obcházejí čekárny a stacionáře, většinou připravují cappuccina, někdy černou kávu. Pokud je čas, káva se dostane i k sestrám.
Na kávovaru není žádná 88bodová aciditní výběrovka, jde o klasickou směs arabiky s robustou. Ale je jemná, neuhodí, žádné těžké robustovité tělo. Káva je ale jen prostředkem…
Navázat rozhovor není vždy snadné. Marie má jednoduchý recept: „Trochu se shodím – řeknu, že jsem málem zakopla nebo zapomněla cukr. Lidi se zasmějí a konverzace se rozjede.“ Pamatuje si třeba pána po padesátce, co si zlomil žebra na bungee jumpingu. Nebo muže, který s úsměvem navrhoval „ukrást mléko“ od sester.
Ne všechny momenty jsou idylické. Někdo vylije kávu s grimasou, že se nedá pít. I to je ale součástí práce. Vytvořit prostor, kde se mohou projevit emoce. „Nejde o to, kolik káv uděláme, ale kolik rozhovorů stihneme vést,“ shrnuje Karolína.
Když směna končí, baristky jsou většinou unavené, ale odcházejí s úsměvem. „Chodím odsud nabitá, protože lidé jsou vděční a usmívají se,“ říká Marie. Anna souhlasí. Možná právě proto Kavárny života rostou. Ano, můžeme říct, že nabízejí „jen“ kávu zdarma, ale taky lidské spojení, které dokáže být stejně léčivé jako medicína.
Zdroj fotografií: Tereza Prskavcová